Nepochopená

Dnes jsem se cítila tak nějak osaměle ... Mívám častěji tyhle pocity ... Jsem šťastná na tomhle světě, je mi tu krásně, miluju přírodu, rostliny, zvířata, ovoce, les, moře, ranní rosu, čertvý vzduch, běhání a prostě žití ... Ale když není s kým by se člověk o tyhle radosti dělil, tak mu je stejně smutno ... Mám rodiče, se kterými si rozumím, milují mě a já je, ale oni jsou tu proto, aby mě připravili na život, dovedli mě k samostatnosti a životaschopnosti ... Už tolikrát mi pomohli, dělají pro mě co můžou a za to všechno jsem jim vděčná ... Lepší rodiče jse přát nemohla ... Přesto jejich role není nekonečná a nejsou už putovníky mým životem ... Do mého života lidé přicházejí a zase odcházejí, tak to má být, zanechají stopu, zkušenost, lásku, ale dál se už nezdrží a tak mám pocit, že pořád zůstávám stát sama, nepochopená.... Třeba to tak má být ? Nebo si mám něco pochopit ?