Všichni jsme už leželi, bylo asi jedenáct hodin večer ... Já jsem ale nemohla usnout ... Pořád se mi to všechno mlelo v hlavě a byla jsem hrozně nervózní ... Nevěděla jsem, co je vlastně správně ... Jestli se pokusit splnit si svůj sen i přes překážky a nebezpečí, které se nedaly přehlížet a nebo být opravdu rozumná a odložit to o rok později ... Jenže vždyť tenhle datum, 10.5.2009 jsem už tak dlouho netrpělivě sledovala v kalendáři, tenhle den má být ten můj veliký den D ... Musím to aspoň zkusit ...
Táta taky ještě nespal, šla jsem si lehnout k němu do pokoje a povídali jsme si o tom všem dlouho do noci ... Koukal na mě podezíravě, neuměla jsem skrývat svoji nervozitu ... Určitě tušil, co se mi honí hlavou...
Ráno jsem se vzbudila už v půl páté, šla jsem si oběhnout blok, abych testla nohu a trochu se prodýchala na čerstvém vzduchu...
Táta nebyl nervózní skoro vůbec, nebo to na něm aspoň nebylo znát ... Ráno jsme se všichni rychle vypravili a vyjeli ... Na cestu jsem každému, včetně sebe, udělala pomerančovou šťávu ... Po cestě jsme museli ještě stavět na benzíně, protože jsem měla průjem z té nervozity ... Byla jsem bílá, nemluvila jsem a dýchala vzduch z okénka ... Všem bylo jasné, která bije, už nebylo třeba lhát ...
Na Zličín jsme dorazili v půl osmé ... Převlíkli jsme se a šli na metro ... Sestra se mi to ještě snažila rozmluvit, ale já jí ani nevnímala ... Rozloučili jsme se a máma se sestrou jeli do Holešovic na svůj mini maraton a my s tátou na staroměstské náměstí ... Když mě máma objímala, přála mi štěstí a dávala svůj zlatý křížek pro štěstí, měla jsem slzy v očích ... Všude kolem nás bylo tolik lidí s maratonskými tričky a batůžky...
Slíbila jsem tátovi, že kdybych měla nějaký problém, jako že bych třeba nemohla, nebo by mě noha hodně bolela, tak to vzdám...
Neměli jsme moc času, rychla jsme si dali věci do úschovny, našli svůj koridor a zařadili se ... Asi to bylo tou nervozitou, ale začala jsem cítit, jak mě ta šlacha na chodidle začala bolet ... Ozval se vystřel a my se začali pomalounku posunovat ... Bylo tu tolik lidí, tolik nadšených běžců, tolik diváků ... Atmosféra napjatá a euforizující..
Jakmile jsme ale proběhli startem, všechno to ze mě spadlo ... Na tváři mi začínal růst spokojený rohlík, bylo mi krásně, už jsem zase vnímala jen ten krásný běh, sluníčko, pražské ulice ...
V klidu jsme běželi, mávali do kamer, lidem a pozorovali okolí ... Bylo mi najednou krásně, noha nebolela, byla jsem šťastná a měla tolik sil a elánu ... Byla jsem najednou rozhodnutá a odhodlaná, že se do toho cíle dostanu...
Táta si mi svěřil, jak je rád, že jsem tam s ním, že si nedokáže představit, že by tam byl sám ... Bylo docela teplo, sluníčko pálilo, ale cítila jsem se zatím dobře ... Prvních pár kilometrů to šlo lehce, ale asi na osmém se začala ozývat noha ... Nedokázala jsem pak myslet na nic jiného a šla na mě trochu panika ... tátovi jsem ale nic neříkala, abych to na něj nepřenesla ... Pokaždé jsem si říkala, kde už bude další občarstvovačka, abych noze trochu ulevila ...
Pak mě trochu podpořilo, když na 1O.km jsem viděla mámu se séguš jak nám mávají a tleskají ... Posílala jsem jim pusinky a taky mávala ... Ten úsměv mi pak vydržel asi kilometr, moc mě to podpořilo ... táta si všiml, že pokultávám, jak se snažím došlapávat na špičku, tak se ptal, jak na tom jsem ... Byla jsem zoufalá, cítíla jsem tolik sil, běželo se tak krásně, jen ta noha mi to kazila ... Snažila jsem se načerpat energii, prosila univerzum, zavírala oči a představovala si, jak se mi ta šlacha hojí, jak je silná jako ocel ... Říkala jsem i tátovi, ať jí posílá sílu ... Nepřála jsem si v tu chvíli nic víc, než abych se mohla dostat do cíle ... Když jsem běžela mezi 30. a 42.km přála jsem si, abych se tam ještě ten den vrátila jako účastník závodu ... Přání jsou silná, což jsem si také později potvrdila...
Bylo to pořád těžší a těžší a já věděla, že už to dlouho nezvládnu... Na 17km to bylo už opravdu nesnesitelné ... Nevnímala jsme nic kolem sebe, jen tu bodavou bolest ... táta to poznal a vyděla jsem jeho starost ve tváři ... Věděla jsem, že je třeba se rozloučit i když to bolelo víc než ta noha ... Začala jsem mu říkat roztřeseným hlasem a snažila se, aby to znělo statečně vyrovnaně a odhodlaně, i když mi to vůbec nešlo, že jsem ráda, že jsem to zkusila, že jsem pro to udělala všechno co jsem mohla a že teď mu přeju hodně štěstí, ať to doběhne i za mě, že poctivě trénoval a má na to, že budu v myšlenkách pořád s ním, ať se o mě nebojí ... Nechtěla jsem ho už dál zdržovat, dokulhala jsem s ním na nejbližší občerstvovačku, kde seděla paní od záchrané služby ... Řekl mi, ať nejsem smutná a že na sebe budem myslet, ať mu držím palce ... Jak jsem viděla jeho záda, vytryskli mi slzy do očí ... Pocítila jsem takovou lítost a zklamání jako nikdy dřív, to zoufalství bylo nesnesitelné ... nečekala jsem, že to bude tak těžké ... Chtěla jsem na tu paní promluvit a říct jí, co mám s nohou, ale nedokázala jsem to ... rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla a doběhla tátu ... Bylo tak těžké ho opustit ... byl ze mě vyšokovaný ... Noha křičela bolestí, ale já nedokázala zastavit, věděla jsem, že to nepůjde doběhnout, ale neuměla jsem říct "tak a teď to vzdávám" neumím se vzdávat ... Řekla jsem, že až potkáme další ošetřovatele od záchranky, že tam zůstanu ... Jakmile jsem to auto viděla, odvrátila jsem hlavu a dělala jako by tam nebylo ... Táta mě prosil, ale já tvrdošíjně běžela dál v jeho tempu 7min./km ani na chvíli jsem nepolevila ... Vběhli jsme akorát na 6km úsek s otočkou, chtěla jsem se dostat aspoň do té půlky ... Už jsem s těžka dýchala a jenom potlačovala tu nesnesitelnou bolest ... Viděla jsem, že už tátu jen zatěžuju, bálala jsem se, že kvůli mě začněm zpomalovat ... na 19km další oštřovatelé ... Řekla jsem si, že tam už opravdu zůstanu ... tolik jsem záviděla těm lidem kolem sebe, že je nic nebolí a můžou dál běžet ... To auto bylo čím dál tím blíž, už už jsem tam chtěla zamířit a loučila jsem se s tátou, neudržela jsem zase slzy, nechtěla jsem, aby mě tak viděl a pak na to musel celou dobu myslet, ale nešlo to, byla jsem zoufalá, zase jsem odmítala k tomu ošetřovateli jít ... Táta zastavoval a volal na něj, ať se o mě postará, já nechtěla, brečela jsem a říkala, že to ještě kousek zvládnu ... Ten pán už ale přišel a ptal se, co se děje ... Tak jsem tátu zašala odstrkovat, ať běží, ať se o mě nebojí a doběhne to za mě....
Sedla jsem si tam na tu židli a dostala histerák, nešlo to udržet, zoufalství a slzy jako hrachy se mi valili z očí ... Prosila jsem toho pána, ať mi dá chvilku, že se musím uklidnit ... Tak jsem mu tedy pak řekla, že mám něco s tou šlachou na noze, tak mě odvedl do auta, kde mě ošetřili ... Všichni bylo hodní a milí, něco mi na to nastříkali, aby mi to trochu umrtvili a dali mi kapesníky ... Řekli mi, že až budu chtít, tak že můžu jít a že záleží na mě, jestli zpět a nebo dál, ale ať jsem opatrná ... Moje volba byla jasná ... Šla jsem rychou chůzí, zkoušla jsem i popoběhnout, ale nešlo to ... Vyhlížela jsem tátu, který se měl každou chvíli ukázat na druhé straně, ale nikde jsem ho neviděla ... když jsme ho až na konci před tou otočkou zahlídla, rozběhla jsem se, zatlačila slzy a usmála se na něj, tlaskala mu a křičela, že mi to něčim ošetřili a že běžím dál, ať se nebojí ... Viděla jsem v jeho očích tu úlevu, tak jsem měla sama klid, že jsem mu to nijak sama nepokazila ... Ještě tak 3km, jsem táhla nohu za sebou, smrkala do kapesníků a litovala se ... Pak jsem si vzpomněla zase na tátu a na svoje předsevzetí, utřela jsem slzy a zrychlila tempo ... Občas jsem zkoušela popběhnout, ale víc jak pět kroků to nešlo ... Pořád se ozývalo to nesnesitelné bodání ... Věděla jsem, že mám ještě minimálně 3 hodiny před sebou, ale snažila jsem se na to nemyslet ... Dělala jsem mílové kroky, pomáhala si v pohybu rameny a snažila se jít co nejrychleji ... spoustu lidí už šlo, ale tak odevzdadě, já ne, já kulhavě popobíhávala a dostávala jsem se před ně ... snažila jsem se nemyslet na bolest, ale na tátu, mámu Páťu a všechny, kteří mi věří a myslí na mě ... Celou dobu jsem pevně mačkala miminčin křížek v pěsti....
Trasa ubýhala pomalu, střídali se ulice, slunce stín a já odpočítávala každý kilometr ... Někde kolem 28. jsem ale začala cítít, jak se přibližuji cíli, začala jsem si vypočítavat, jak rychle se musím pohybovat (nevím jak nazvat to moje kulhavé popobíhání s nemohoucí nohou za sebou), abych to stihla do 6 naplánovaných hodin ... viděla jsem spoustu lidí, co už jen tak odevzdaně šli, bez elánu, bez odhodlání ... Já se ale se zatnutými zuby tlačila dopředu a ani na chvíli mě nenapadlo to vzdát ... dost mi taky pomáhala podpora diváků kolem trati ... Na 34.km jsem si vzpomněla, jak přesně na tomhle místě prosila, abych tam mohla být znovu, jako účastník závodu ... Bylo to mírně zkopečka a já začala zrychlovat až sem najednou zjistila že běžím ... Běžela jsem a běžela, bolest jsem ignorovala, všechny jsme předbíhala a měla jsem ten kilometr za necelých 5min. ... Hekala jsem vyčerpáním, ale pořád mě to táhno dopředu, už jsem nemysla na nic jiného naž na cíl a taky na hlad ... Na každé občerstvovačce jsem brala banány a jedla je jak čuňátko, byla jsem celá opatlaná, ale bylo mi to fuk :-)
Už ani nevím, jak se to stalo, ale už jsem byla na 40.km a cíl se blížil, už jsem to jen táhla hlavou, nohu jsem necítila a myslela na mámu, Páťu a tátu,.... Zpívala jsem si, povídala si, děkovala nožičce, jak je statečná a ať mi odpustí, že jí tak týram, že jí to pak všechno vynahradím...
Poslední zatáčka, už jsem viděla vítězné oblouky a v dálce tu magickou ceduli s číslem 42 ! Lidi fandili, tleskali i nám kulhajícím, ale já chtěla mít svou čest a tak jsem se rozběhla, sprintem, nemyslela na bolest, už jsem byla na modrém koberečku a slyšela na levo jásající hlas svojí maminky ... Proběhla jsem cílem, na krk mi zavěsili tu nádhernou medaili a já padla na zem a brečela ... Vyčerpáním s štěstím zároveň ... Přiběhla máma a objímala mě, že o mě měla strach a jak je na mě hrdá ... Začala jsem šílet kde je táta a hledat ho ... Seděl opodál na lavičce, bylo mi pořád jedno, jak mě všechno bolí, běžela jsem za ním a objímali jsme se....
Byl to nejsilnější okamžik mho života ... Volala jsem Páťovi a pořád brečela...
Máma nám šla vystát frontu na ražení medailí a my leželi na chodníku :-)
Po cestě v metru se tátovi udělalo špatně, začal omdlívat, tak jsem ho chytila lidi, kteří to viděli se hned zvedali, aby si sednul ... Pak jsme vystoupili, máma mu koupila pití a bylo mu pak líp..
V Metropoli na Zličíně jsme utratili mailand za jídlo, jak jsme byli všichni hladový...
Po cestě domů jsme si ještě povídali a vyprávěli a užívali si pohodičku teplého podvečera po tak psychicky i fyzicky náročném dni...
Všichni mi psali, volali a gratulovali, jak jsou na mě hrdí, ten pocit je nepopsatelný...
Už se těším na příští rok, běhání je moje láska, můj život a na takové zážitky se nezapomíná ... určitě nezapomenu na svoj první maraton s časem 5:44:25 - poctivě vybojovaným...
Svět je kouzelný !
Žádné komentáře:
Okomentovat